Kovbojové

Prezident Chester A. Artur ve svém každoročním poselství kongresu v prosinci 1881 v teritoriu Arizona prohlásil: „Ozbrojení a nebezpeční lidé známí jako kovbojové jsou hrozbou pro mír na celém území.“ Mnoho lidí sdílelo tento názor. O kovbojích se říkalo, že měli malou či téměř žádnou úctu k právu, pořádku či víře v Boha.

            Počátky kovbojů v Americe byly dlouho sporné. Samotný výraz byl používán již v průběhu války za nezávislost, když v roce 1766 kolkový zákon a povstání proti daním v kolonii New York vedly k výbuchu násilí. Místní statkáři nazývali své odbojné nájemce hanlivě cow-boys (hoši od krav). Když začali běloši osidlovat Texas, předháněli se s Mexičany v umění ocejchovat a zvládnout polodivoký skot, slovo cowboy bylo synonymem s výrazem honák, který je používán dodnes.

            Umění zvládnout dobytek se dostalo na americký kontinent ze Španělska. Texaští kovbojové se mexických vaqueros, třebaže Mexiko a Mexičany nenáviděli.

            Život kovbojů byl životem běžných nádeníků s jediným rozdílem – jejich práce vyžadovala o něco více dovednosti a odvahy. Práce se skotem byla nebezpečná. Zvířata si zvykla na kovboje na koni jako na jednoho tvora, avšak nebyl zvyklá na kovboje bez koně. Kdykoliv tedy kovboj sesedl, hrozilo nebezpečí, že bude usmýkán k smrti. Kovbojové byli skvělými jezdci a důležitou roli v jejich životě hrálo laso. Ten, kdo je dobře zvládl, byl považován za prvotřídního honáka stejně jako ten, kdo dokázal zkrotit mustangy. Svazování zvířat, vyvěšování kůží a cejchování byly celodenní prací kovbojů. Kovbojové se naučili žít v prachu, blátě a nevyzpytatelném klimatu. A přesto by jen málo z nich měnilo své povolání za jiné.

            Kovbojové drželi vždy pospolu. Náznak pohrdání či urážky mohl vyvolat okamžitou reakci. Kdokoli se jakkoli dotkl texaského kovboje, udělal lépe, když si dával velký pozor – kovbojové si na něj totiž s největší pravděpodobností počíhali a pomstili se.

            Mýtus, že mezi kovboji působili pouze běloši, byl mnohokrát vyvrácen. Kromě mexických vaqueros totiž putovali po honáckých stezkách na sever také černí kovbojové, z nichž mnozí byli bývalými otroky. Bílým Texasanům se černoši ani Mexičané příliš nezamlouvali. Stále však dávali přednost černochům, se kterými sdíleli alespoň některé společné věci, před Mexičany, jež považovali od války za úhlavní nepřátele.

            Ať už byly chyby kovbojů jakékoli, jejich umění a pestrý zevnějšek je natrvalo zapsaly do srdcí dalších generací. Kovboj se tak stal pevnou součástí amerického koloritu. A když v 80. letech 19. století Buffalo Bill Cody představil světu kovboje jako romantického jezdce z amerických prérií, ztratili kovbojové pověst pekelníků, kteří nejdou pro výstřel daleko a žijí z whisky a tabáku.

            Konec občanské války, růst železniční dopravy a zvýšené přistěhovalectví Evropanů do východní časti USA, zvýšily poptávku po masu, které nemohlo být získáno z místních zdrojů. Problém však představovala doprava. Již v roce 1866 byl dobytek hnán na Šónijské stezce do Kansas City v Missouri a dále do Kansasu. V témže roce hnali Ch. Goodnight a O. Loviny stádo až do Fort Summeru v Coloradu. Bylo třeba nalézt přímou a co nejkratší cestu. Nejznámější byla Chisholmova stezka, dalšími pak Texaská stezka, Západní stezka, Abilenská stezka a další. Na všech stezkách číhala různá nebezpečí.  Problém byl nedostatek pastvy podél stezek, a proto bylo často velmi těžké uživit tak velké množství zvířat na cestě. Železniční společnosti vydávaly pro kovboje jakési „průvodce“, které upozorňovaly na dobré pastviny a napajedla podél cest.

            Hnát dobytek na sever bylo nebezpečné povolání. Stádo se pohybovalo rychlostí asi 15 mil za den se zastávkami na pastvu a pití. To všechno v neustálém zápachu, mezi mouchami, v horku a prachu a v neustálé obavě, že blesky, světla nebo střelba splaší dobytek a kovbojové budou muset strávit další hodiny sháněním zvířat dohromady. Přesto však mnozí vzpomínali s dojetím a nostalgií na dny strávené na stezkách.

            Dobytkářská města jsou nedílnou součástí slavného období v historii Divokého západu. Vznikla z potřeby dodávat hovězí maso do ostatních států Unie. První tzv. dobytkářské město – Abilene – bylo založeno na křižovatce železnice a dobytkářské stezky Josephem G. Meloyem. Železnice vedla přímo středem města, obytná a podnikatelská čtvrť byly na severu, méně žádoucí zařízení jako herny a hostince na jihu neboli na „špatné straně kolejí“. Ohrady pro dobytek byly umístěny v blízkosti hlavní třídy. Dalo velkou námahu, aby se dobytek nesplašil, když se přesouval do vagónů. Obyvatelé byli sužováni hlukem, zápachem dobytka, prostitutkami i hazardními hráči. Stejně jako Abilene prošla většina ostatních dobytkářských měst obdobím bezpráví a „mravního úpadku“, který pobuřoval mnohé občany.