Trapeři a obchod s kožešinami

Již v roce 1534 po průzkumných cestách Francouze J. Cartiera se Evropané vydali za lovem kožešin. Francouzi si rychle vytvořili monopol v řízení a kontrole celého obchodu. K největšímu růstu obchodu s kožešinami  došlo až na počátku 19. století, když Francouzi prodali rozlehlé teritorium Louisiana nedávno se zrodivším Spojeným státům. V roce 1822 tak začalo jedno z nejromantičtějších období historie amerického Západu. . Asi sto dvacet drsných mužů mělo za tři roky přinést bobří kožešiny obchodníkům, od nichž měli dostat peníze, whisky a potřebné zásoby. Když se v červenci 1825 objevili  Uinta Mountains, nesli s sebou balíky bobřích kožešin.

 Byli to trapeři (z anglického trap = past), kteří kladli pasti na bobry a živili se prodejem jejich kožešin.  Ten, kdo se s nimi setkal, na ně už nikdy nezapomněl – na jejich pestrý oděv, osobitý způsob řeči a význam, jaký měli pro osidlování Západu. Starý Bill Williams, John Jonson, Jim Becwourth, Jim Bridger a mnoho dalších odcházeli do Skalistých hor. Hledáním nových lovišť posouvali hranice poznané země dál na západ. Statečně čelili krutým zimám, horkým létům, tvrdé nehostinné krajině a mnohdy nepřátelským domorodcům. Pokud to šlo, vycházeli s indiány dobře a často se stávalo, že se přiženili do kmene. Většina pracovala na vlastní pěst, někteří však ve dvojicích i trojicích. Jen málo jich vytvořilo „brigády. Každý den stáli tváří v tvář nebezpečí a smrti. Dychtivý kožešinový trh, jenž vznikl na východě, poskytoval těmto nezávislým mužům způsob života, který jim vyhovoval.

            Sláva traperů však byla krátká. Za pouhých patnáct let po jejich příchodu bobři zmizeli. V roce 1840 se konalo poslední setkání traperů, tzv. rendez-vous. Poté se prostě většina traperů začala věnovat jiným činnostem. Jedni se usadili, jiní začali pracovat jako zvědové pro armádu. Několik se jich vrhlo na lov bizonů, když rostla poptávka po bizoním mase a kůžích, jiní se dali na obchod. Většina z své traperské dráhy nezbohatla. Jakmile dostali peníze do rukou, téměř okamžitě je promrhali. Někteří se nakonec vydali zpátky do samoty v horách, kam patřili.

            Zatímco trapeři za své úsilí získali jen málo, kožešnické společnosti vydělávaly velké peníze.  Mnozí podnikaví Američané si začali uvědomovat bohatství nové země. Tito lidé, chtěli využít každé příležitosti skýtající zisk. Nejsnadnější zisk nabízela zvířata – bobr a bizon, kteří byli zdrojem surovin nezbytných pro pohodlí a módu bohatnoucího amerického Východu. Zatímco neohrožení muži šli lovit bobry do hor, podnikatelé založili kožešnické společnosti, které lov organizovaly.

            John Jacob Astor vybudoval rodinné jmění na ziscích své kožešnické společnosti. Začal v roce 1808 a během několika let již téměř zcela ovládl veškerý obchod kožešinami, a to ještě před tím, než se trapeři vydali do Skalistých hor. Kupoval kožešiny od indiánů a v roce 1811 založil kožešnickou společnost Pacific Fur company, která působila na území „Oregon“ (dnes státy Washington, Oregon, Idaho a západ Wyomingu) považované za zami nikoho, na niž si činili nároky Rusové, Angličané i Američané. Tento podnik z něj nakonec udělal jednoho z nejbohatších lidí Ameriky.

            William H. Ashley, muž, jenž v roce 1822 vyslal do Skalistých hor prní loď lovců kožešin, svou obchodní společností Rocky Mountain Fur Company způsobil úplný převrat v  pravidlech panujících v obchodě s kožešinami. Zatímco jiné společnosti spolupracují s trapery zaměstnanými na základě pevné mzdy, Ashleyho lovci kožešin pracují na svůj účet a kožešiny směňují společnosti za součásti výstroje a obchodní zboží. Asheyův systém podporoval ctižádostivost každého trapera, pobízel ho k vlastní iniciativě a k úsilí o zisk. Ten se totiž řídil počtem úlovků. Zatímco kožešnické společnosti vytvářely síť obchodních pevností, čímž řešily problémy se zásobováním na obrovské vzdálenosti, vyvinul Ashley systém, který trapery zbavuje nutnosti dopravovat náklady kožešin mnohaměsíčními pochody ke vzdáleným opěrným bodům. Místo toho dovedl kupec karavanu mezků se zásobami ke stanovišti na západě. V roce 1825 dopravil ze St. Louis k prvnímu velkému srazu u Henry Forku asi 300 plně naložených zvířat. Po strastiplném pochodu, během nějž zběhla téměř polovina doprovodu, se Ashley vrátil za 78 dní zpět do St. Louis. V době, kdy řemeslník vydělal za den dolar a půl, vydělal Ashley 80000 dolarů a byl považován za boháče.

            Čtyřicátá léta 19. století znamenala konec podniku. Úbytek bobrů se projevil v poklesu výnosnosti loveckých výprav. Napětí s indiány a válka s Mexikem v roce 1846 obrátila pozornost Američanů jinam.